Syntéza analýz 17/11/1989 a následků aneb Od Beneše přes Václavy až po
Paroubka k Pinthartovi na Hradě.
Rada čtenářům: Přespříliš
zaneprázdněné čtenářky a čtenáři mohou začít čtením Malého naučného
kalendáře a potom skočit ke konečné Syntéze analýz. Mnoho datumů
najdete v textu, když zadáte k vyhledání znak „ / “, i když ne všechny.
Datumy v převzatých příspěvcích zůstávají ve verzi s tečkami a proto se
těžko vyhledávají. Některé z průběžných referencí v textu lze najít
pomocí [nebo]. Odkazy ke zdrojům jsou na konci textu.
Syntéza analýz 17/11/1989 a následků aneb Od Beneše přes Václavy až po
Paroubka
Ross Hedvíček
Motto: Libertas ex veritas = svoboda z pravdy = Freedom from truth
0. Malý naučný kalendář vlivných události aneb Co vás ve škole neučili
1. Malta byla druhá Jalta, aneb Z Mnichova přes Jaltu na Maltu
2. Výčet obětí exkomunistů (George Švehla)
3. Dolejšího analýza (Miroslav Dolejší)
4. Václav Havel (Lubor Kohout)
5. Zpráva o rozkrádání českého národního majetku (neznámý autor)
6. Klaus a bída ducha (Ladislav Andrey)
7. Voucher Privatization with Investment Funds: An Institutional
Analysis (David Ellerman, World Bank)
8. 99 budovatelů „mafiánského“ kapitalismu
9. Kdo je Paroubek? (Aleš Moravec)
10. Syntéza analýz
0. Malý naučný kalendář vlivných události aneb Co vás ve škole neučili
11/05/863 Řečtí věrozvěstové Cyril
(Konstantin) a Metoděj přišli do říše Velkomoravské na žádost knížete
Rostislava u císaře Michala III. Cyril a Metoděj zavedli nové
staroslověnské písmo hlaholici. Roku 870 Rostislavův synovec Svatopluk
strýce zajal, nechal mu vypíchnout oči, svině jedna, vydal ho
nepřátelům a vládl z Velehradu.
28/09/929 Za pomoci zrádného kněze byl Václav v Boleslavi zapíchnut
bratrem Boleslavem, který právem odsuzoval václavský roční tribut 300
volů do Němec. Po 14 letech odboje musel i sám Boleslav platit Otovi I.
Bohužel vývoz pouhých 300 volů ročně nestačil k tomu, aby v ČS(S)R do
dneška ubylo mezinárodně nadprůměrné množství volů. Dejte vinu Němcům,
že víc českých volů nechtěli a nechtějí!
26/08/1346 Jan Lucemburský padl v Normandii u Crécy aux Pontieu
(Kresčak) v boji s technologicky vyspělejšími Angličany, kteří měli
hypermoderní a přesto levné APC's (= armed personnel carriers), tj.
dřevem obrněné transportéry obsazené velkým množstvím levných
lučištníků z lidu důkladně vycvičených v rychlopalbě s vysoce
průraznými a dalekonosnými velkoluky typu longbow. Není náhodou, že
dnešní hypermoderní helikoptéra Apache se nazývá Longbow a že by byla
vhodná i pro česko-slovenské lidové armády za předpokladu, že by
Longbow byl levnější nebo Kč pevnější. Poslední slova Jana
Lucemburského „Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal!" zní
českým uším hezky, protože jsou česky. Škoda jen, že Jean de Luxembourg
česky vůbec neuměl, protože Čech nebyl, přestože Čechům vládnul, i když
jen z povzdálí, protože pořád někde bojoval mimo kotlinu, protože nebyl
predposraný, ani nešvejkoval, jak chytřejší čtenáři již jistě
pochopili.
30/07/1419 „Husité svrhli nenáviděné konšely i se sudím z oken radnice
Nového Města pražského". První defenestrace byla oprávněná a přiměřená
reakce, i nyní hodná následování. Nemáte chuť si ji zopakovat?
Defenestrace byly už dvě, tak proč ne do třetice všeho dobrého?
Naprosto nepřiměřeně se choval Jan Žižka, který se z lapky vypracoval
na fanatického "božího bojovníka" a posmrtně na národního takyhrdinu
zřejmě proto, že nezákonně vypaloval hrady a kláštery, občas i s
osazenstvem, ale to už (ty neupálené) Čechy po jeho smrti nebolelo, i
když zákonné upálení jediného mistra-bludaře Jana Husa z Husince je
bolelo a bolí dodnes. Čechy nikdy zákony nezajímaly, ani dnes ne.
Historicky správná a právně závazná Popravčí kniha pánův z Rožmberka
[vydal Fr. Mareš, Praha, 1878] přesvědčivě dokazuje, že Žižka začal
jako prachsprostý lapka (= lupič = českozloděj) který přepadal kdekoho
a kradl, co se dalo, už 9 let před nepředvídatelnou smrti bludaře Jana
Husa (+ 06/07/1415).
Není mi znám jiný evropský národ, který by byl hrdý na zločince typu
Jana Žižky, který s oblibou vypaloval budovy i s lidmi vevnitř. Že byla
jiná doba? Ano, ale to není důvodem si z notorického žháře-teroristy a
masového vraha dělat národního hrdinu. Proč si neuděláte hrdiny z
esesáků kteří srovnali se zemí Lidice, Ležáky a Oradour a ve východní
Evropě naháněli obyvatele vesniček do stodol a zapalovali je? To byla
také jiná doba než dnes, ne? Byla válka, za Žižky válka nebyla. Aha, já
už chápu vaše zvrácené "myšlení"! Esesáci nebyli Češi! Ale exKSČisté
byli Češi, tak ti mohou být ve StranoVládě dodnes a je jich plný
parlament. A vám nevadí, že komunisté, většinou dnes exkomunisté, pokud
nezemřeli, vyvraždili 80 až 100 miliónů lidských bytostí (většinou
vlastních občanů), zatímco nacisté "pouhých" 25 milionů (většinou
cizích občanů)? Zeměkoule měří na rovníku 40 miliónů metrů, takže 80/40
jsou 2 mrtvoly z komunistického teroru na 1 metr rovníku! Motá-li se
vám v hlavě, že "naši soudruzi ale přece nikoho osobně nezavraždili",
pak si uvědomte, že Eichmann a Hitler také osobně nikomu nezkřivili
vlas. Hitler maloval pěkné obrázky Vídně a Heydrich dokonce hrál pěkně
na housle, jako ti vaši exkomunističtí národní umělci-zločinci v době
Pražského jara.
Nevadí vám teď, alespoň trochu, že Velký Vašek v interview Lidovým
novinám [LN 07/12/1990] řekl: "Nedovedu si představit dnešní politický
život bez lidí, kteří prošli komunistickou stranou". Proč ne
"nacistickou stranou"? Tak teď máte, co jste chtěli, do rachoty
zvesela, ať těm kteří na nás dřeli, nikdo hanbu nedělá! Vy už neznáte
tuhle (ex)komunistickou odrhovačku? Za jejího zvuku šly celé skupiny
"třídních nepřátel socialismu" do rudých koncentráků a bodrý a
pracovitý lid (zlaté české ručičky vše zdrátují a zpevní pomoci
gumičky) posílal tisíce petic "žádáme nejtěžší tresty" a dělal, že nic
nevidí. "Nejsme Sokolové / skauti / kněží / jeptišky / soukromníci /
západní vojáci, etc., to se nás netýká." Když si pak rudé gestapo
přišlo pro některé z nich spadající do dalších kategorii obětí dnešních
exKSČistů, tak se strašně divili, že se o jejich osud nikdo nezajímal
(kromě nejbližších příbuzných), naopak, každý jakýkoliv vztah a známost
s nimi zapíral.
Nezapomínejme též na zvrácený český národní charakter, který dovolil,
aby ti, kteří za druhé světové války bojovali zejména na západních
bojištích, pak byli po válce zavíráni, pronásledováni a v nejlepším
případě přehlíženi. Ti patřili mezi ty zubožené masy v ČeskoZlodějsku,
i když dostali nějakou tu korunu za každý měsíc odseděný v kriminálech
exKSČistů à la Vaculík, Kundera, Klíma, Hrabal; ti byli všichni v KSČ,
to byly JEJICH kriminály.
Pouze za některé úředně popravené vyplácela polistopadová VaškůVláda
pozůstalým odškodné v ceně jedné ojeté škodovky, či odřeného a udřeného
trabanta. Ti, co byli zastřeleni na údajném "útěku" nemají dodnes cenu
ani haléř, pokud vím. Či snad ano? No povídejte, rád se přiučím. Učit
se, učit se, učit se.
25/04/1439 Rabín Avigdor Karo pohřben na pražském židovském hřbitově.
Roku 1389 o velikonocích přežil a později popsal pogrom zorganizovaný
českozlodějskými křesťany takto: "Vpadli k nám se zbraní smrtící a se
sekerami jako dřevorubci! ... Rozdělili pak mezi sebou naše šaty, jeden
každý kolik mohl uloupiti, a nemetali o ně los, nýbrž v celku po
hromadách pobrali nejen šaty, nýbrž i všecky poklady a nářadí jejich s
nimi." To zní jako popis vyhnání 3 milionů sudetských Němců po válce z
Benešova ČeskoZlodějska, či jako řádění komunistů v padesátých letech,
například při "odkulačováni" vesnic před vstupem do JZD.
"...Všecko je naše, co na světě zanechali, a nic jsme se neprovinili,
poté říkali...". To je přesný popis polistopadové havloidní +
klausoidní piratizace a antirestitučních diskriminačních zákonů v
ČeskoZlodějsku uplatňovaných nejen na uprchlících, exulantech,
emigrantech a ale i na občanech, kteří nikdy neopustili rodnou mísu či
hroudu. Nevěříte-li, pak vězte, že mj. majetky (i rodinné) registrované
jako "s. r. o." nebyly restituovány.
"Všecko je naše, co na světě zanechali, a nic jsme se neprovinili"
přesně vystihuje chování i současného českozlodějského režimu i vůči
těm málo židům kteří přežili Osvětim, Bergen-Belsen a Treblinku a vůči
jejich potomkům. Zrůdný havloklausoidní režim jim říká: my vám nic
vracet nemusíme, my jsme vám nic nezabavili, my jsme to zabavili Němcům
a nás nezajímá, že Němci to zabavili vám. Hnusná to logika
českozlodějských hyen! Havlovi, který je za českozlodějský hyenismus
navýsost spoluodpovědný, ovšem jeho komunistický parlament všechny
rodinné majetky vrátil. Hnusný to život ve lži a havloklausoidním
hyenistickém českozlodějství!
08/11/1621 Bitva na Bílé hoře, z níž Češi utekli, a českou čest
zachraňovali sudetští Němci ze severní Moravy pod vedením hraběte
Šlika. Za pár zlatek český kat Jan Mydlář veřejně mučil a popravil 27
českých panů (včetně Šlika) na Staroměstském náměstí. Inu, další české
neštěstí. Akorát že z těch 27 údajně českých pánů bylo 5 Němců (včetně
Jáchyma Ondřeje Šlika, který sice byl územně Čech, ale česky neuměl).
„Národnostní napětí bylo něčím neznámým, oba jazyky se užívaly
rovnoprávně. Mnozí přistěhovali Němci se učili česky, některé německé
rodiny se dokonce počešťovaly. Naopak, někteří čeští šlechtici začali
doma užívat německý jazyk (rytíř Kašpar Kaplíř že Sulevic). Na přelomu
16. a 17. století se nedá rozhodnout, kdo z českých obyvatel je Čech a
kdo Němec.“ (Tomáš Voříšek, 2005). Jan Amos Komenský emigroval (i když
nikdo emigrovat nemusel, jak říkal soudruh Jiří Dienstbier).
Celoevropská 30letá válka odstartována v Praze.
28/10/1918 Vznik ČSR po 300 letech rakouského civilizačního úsilí.
Spolutvůrci ČSR jsou emigranti Tomáš Garrigue Masaryk (Moravan, podle
jazyka rodičů napůl Němec napůl Slovák), Milan Rastislav Štefánik
(Slovák, naturalizovaný Francouz) a Wilson (americký prezident).
Ovšemže, "nikdo emigrovat nemusel", jak později tvrdil soudruh Jiří
Diensbier, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká
zákon č. 198/1993 Sb. Tak jako profesor "Masaryk, kdo inicioval zápas
proti padělaným Rukopisům královodvorskému a zelenohorskému, v nichž
obrozenecké generace spatřovaly nejcennější památky staré české
kultury" [viz Panovníci českých zemí, 1992], tak i já a moji
(mimo)kotlinoví spolupracovníci touto syntézou analýz zahajujeme svůj
zápas proti padělaným dějinám ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR a SR. Ptáte se, proč
se "hodonínský rodák a před první světovou válkou kontroverzní postava
vědeckého i politického života" jmenoval Tomáš Garrigue Masaryk?
Protože se v Lipsku seznámil s Američankou Charlottou Garrigue, a když
se s ní oženil, tak její příjmení po americkém zvyku učinil součástí
svého jména.
29/09/1938 Mnichovská dohoda o připojení okresů s nadpoloviční většinou
německého obyvatelstva k Třetí říši.
14/03/1939 Vyhlášení "samostatného" slovenského státu.
16/03/1939 Vyhlášení chráněného území Čechy a Morava (protektorátu).
01/12/1943 Návštěva Edvarda Beneše v Moskvě, během níž podepsal se
Stalinem československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci
a poválečné spolupráci. Při této příležitosti přislíbil Stalinovi
vzdání se Podkarpatské Rusi s 800 tisíci obyvateli a 13 000 km2 plochy
(dnešní Česko 79 000 km2, Slovensko 49 000 km2), tedy pořádného kusu
státu, navíc ekologicky neposkvrněného.
04/02/1945 Jaltská konference o poválečném uspořádání Evropy.
17 - 31/03/1945 druhá návštěva samozvaného prezidenta Beneše v Moskvě,
kde potvrdil, že ČSR hodlá mít se SSSR co nejdelší společnou hranici,
opět se ústně vzdává Podkarpatské Rusi, přijímá komunistický diktát,
který se později stal známý jako Košický vládní program.
05 - 08/05/1945 Antistalinista gen. Andrej Vlasov osvobozuje část Prahy
a Karel Kutlvašr velí Pražskému povstání. Za diplomatické pomoci čs.
velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera, člen Národní (z)rady s. Josef
Smrkovský (později Dubčekova pravá ruka) zajišťuje vliv SSSR v ČSR tím,
že odmítá další pomoc jak vlasovců, tak i americké 3. armády gen.
George Pattona, jejíž 16. divize právě osvobodila západní Čechy včetně
Plzně. Vlasov byl popraven v SSSR, Kutlvašr uvězněn v ČSR, Patton
zbaven velení.
18/08/1945 Churchill poprvé veřejně hovoří o železné oponě prostírající
se od Baltu až po Jadran (o tématu více Vít Smetana ve www.cs-magazin
03/2004)
25/02/1948 Beneš předává moc komunistům poté, co Lidové milice (LM)
spoluvedl rudý zločinec-národní „hrdina" a chartista MUDr. František
Kriegel. V článku Vítězný Únor stále nesmrdí píše Jan Kovanic (viz
např. Neviditelný pes 27/02/2001): „Začíná otevřený ozbrojený puč. Až
19. února vzniká štáb LM. Velitelem se stává Josef Pavel (náměstek
ministra vnitra v 50. letech, ministr vnitra s lidskou tváří v roce
1968), jeho zástupcem Josef Smrkovský (další miláček lidu v roce 1968),
politrukem František Kriegel (TEN Kriegel, ,hrdina´, který jako jediný
nepodepsal v srpnu 1968 moskevské protokoly)." Být Kriegelovi vděční za
20 let opožděně "hrdinství" potom, co on přímo spoluzavinil 42 let
komunismu v ČS(S)R, je jako být vděční Rudolfu Hessovi za to, že za
války sám uletěl z Třetí říše a seskočil padákem nad Skotskem. Ve Velké
Británii se s hitlerčíkem takyhrdinou nebavili a po válce v Norimberku
odsoudili a zašili doživotně do věznice Spandau. Tato Syntéza analýz
vám mj. odhalí, proč se po Velkém listopadu s takyhrdinnými
(ex)komunistickými zločinci soudní procesy nekonaly.
Naopak, spousta nekritických Čechoslováků si vytvořilo kult osobnosti
kolem zločinců s (ne)lidskou tváří typu Kriegel. Havel mu napsal
dojemně kladný posmrtný kádrový posudek. Po Pavlově + Smrkovského +
Kriegelově Velkém únoru už netrvalo dlouho a zrádný socdemák Zdeněk
Fierlinger plus bolševická stvůra a národní takyhrdina Dr. Jiří Hájek
(člen ÚV KSČ a za Dubčeka ministr) prosadili zákon č. 231/1948 Sb. na
ochranu republiky, podle kterého bylo uvězněno tolik lidí, že dodnes
existuje (i v zahraničí) Klub K 231 - klub bývalých vězňů odsouzených
na základě zákona 231/1948 Sb.
21/08/1968 Vstup vojsk Varšavské smlouvy (bez Rumunska) do ČSSR na 20+
let.
17/11/1989 Studentská demonstrace (k výročí zastřelení studenta
Opletala nacisty) je v režii divadelníka Havla zdeformovaná na Sametový
podraz. Režii mají 3 superestébáci: s. Čalfa + s. Hegenbart + s.
Lorenz. Choreografem a hereckou primadonou je absurdistický divadelník
Havel. Čalfa se stává ministerským předsedou a osobním přítelem Havla
(za jehož věznění byl spoluodpovědný). Havel si později devótně
pochvaluje, jak se mu se soudruhem Čalfou hezky česky spolupracovalo.
Typický příklad kolaborace plus stockholmského syndromu.
02/12/1989 Představitelé SSSR a USA se setkali na Maltě (více viz
dále).
03/12/1989 Havel ujistil důstojníky z Výboru státní bezpečnosti SSSR
(KGB), že (ex)komunisté nebudou znevýhodněni a sám byl jimi ujištěn, že
bude prezidentem.
10/12/1989 Husák přestal sedět na stolci. Za 14 dnů poté se po Gustovi
na něm usedl Václav Havel odsouhlasený komunistickým parlamentem ČSSR
za to, že slíbil exkomunistům právní kontinuitu, beztrestnost a
velevýhodnou bezpřekážkovou startovací pozici na dráze k ekonomickému
ovládnutí Československa. Začíná přechod ze znormalizovaného
knedlozelovepřového socialismu do právně téměř beznoremního dršťkového
kapitalismu 18. století, založeného na "neviditelné ruce trhu"
propagované Klausem, který si v prognosťáku četl, co napsal Adam Smith
roku 1730, a pak s tím dělal chytrého a chtěl nobelovku.
Chartisticko-kolaborantské kliky ovládly vše na všech úrovních, na
příklad úroveň nejvyšší okupovali Vašek + prognosťáci z Prognostického
ústavu ČSAV, jinak KSČ a KGB: Dlouhý, Dyba, Ježek, Klaus + Livia
Klausová, Rita Klímová, Ransdorf (KSČM, nyní v EU), Richard Salzmann (z
KB), Zeman (ČSSD).
Úroveň vyšší okupovaly různé kliky, např. jsme pro vás rozkryli kliku
kámošů chartistů-programátorů-družstevníků z výrobního družstva Meta n.
p.: Alexandr Vondra (*17/08/1961) se stal velvyslancem v USA po
soudružce takyprognostačce Ritě Klímové-Budínové, exmanželce s. Mlynáře
z ÚV KSČ, Ivan Havel (Vaškův bratr), Zdeněk Neubauer (pravděpodobný
pseudonym Jozef Babor po zesnulém slovenském vědci), Zdeněk Kratochvíl
(*30/10/1952, osoba stejného jména registrována jako tajný
spolupracovník a agent "Tomáš" pod číslem 21331 v CRS = Centrálním
registru svazku StB).
Tito výtečníci si zajistili doživotní sinekuru tím, že dosedli na teplá
vedoucí místa v různých odděleních Univerzity Karlovy, přičemž její
úroveň soustavně a dlouhodobě degradují svými nesmysly, za což si
navzájem udělují ceny. Např. rektor UK Radim Palouš (*06/11/1926)
udělil cenu onomu výše uvedenému PhDr. Zd. Kratochvílovi. Ivan Havel
spoluudělil Zd. Neubauerovi Cenu vize Václava a Dáši Havlových, zřejmě
za to, že je kámoš a že kryptolamarckista Neubauer psával projevy, se
kterými se Vašek pak dělal chytrým. Zdeněk Neubauer si u sebe na UK
zaměstnal svoji sestru Kamilu Bendovou provdanou za chartistu Václava
Bendu (*08/08/1946) který ovládal ÚDV = Úřad pro dokumentaci a
vyšetřování zločinu komunismu, kde nedošetřil ani jednoho
komunistického zločince. Zřejmě měl jako stranický úkol nic nevyšetřit.
A aby vaše nejduchovnější duchovno bylo v rukách nejčistších,
neposkvrněných: František Lobkowicz (*05/01/1948), osoba stejného jména
v CRS jako agent "Plzeňák", 27010, 701007, světící biskup pražský,
kanovník Metropolitní kapituly sv. Víta, a apoštolský delegát pro Řád
křížovníků s červenou hvězdou. No, to mne tedy podržte: s krasnoj
zvezdoj! To musí být trest Boží!
Agent je kategorie mnohem těžší něž prostý důvěrník. Najdete si je v
Cibulkových seznamech v internetu. Ptáte se jaký to má smysl dívat se
na několik StBáckých agentů, když jich bylo v těžších kategoriích
úředně 60 000 a ve skutečnosti bůhví kolik? Nejlepší odpovědí jsou
Stalinovy výroky: "Za vším hledejte člověka" a "Jeden mrtvý je
tragédie, milión mrtvých je statistika".
25/12/1991 Rozpad SSSR (vzpomeňte na heslo "se Sovětským svazem na
věčně časy!").
01/01/1993 Československo rozbito oběma Václavy + Mečiarem. Že to byla
jakási "historická nutnost" (= pojem používáný pouze [pa]vědeckými
marxisty-leninisty) vysvětlil v časopisu Respekt [20 a 26/07/1992]
Havel, který na chvíli přestal sedět na stolci, aby formálně zamaskoval
svou spoluodpovědnost za rozbití Československa.
01/08/1993 Tímto dnem nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb. O
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v
paragrafu 2 uzákoňuje: "(1) ... byl režim založený na komunistické
ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v
Československu od 25. února 1948 do listopadu 1989, zločinný,
nelegitimní a zavrženíhodný. (2) Komunistická strana Československa
byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další
organizace založené na její ideologii...". Zákon č. 198/1993 Sb.
pojmenovává, ale netrestá zločiny spáchané (ex)komunisty (cituji):
„programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, hospodářský
úpadek, justiční zločiny a teror, destrukci tradičních principů
vlastnického práva, zneužívání výchovy, popravování, vraždění,
žalářování, tábory nucených prací a mučení.“ Ano, milí čtenáři,
platných zákonů dosud neznalí: zákon č. 198/1993 Sb. vám umožňuje i
veřejně říkat a psát o přemnohých z vašich představitelů (ministři,
senátoři, soudci, zastupitelé, rektoři a profesoři), že "byli/jsou
bývalí členové organizace zločinné a zavrženíhodné". Zde je ideální
příležitost citovat Havla [Lidové noviny z 07/12/1990]: "Ale neumím si
příliš představit politický život bez mnoha lidí, kteří prošli
komunistickou stranou a kteří se od dřívějších iluzí oprostili. Abych
jmenoval namátkově, je to třeba Petr Pithart, Jiří Dienstbier, Pavel
Rychetský, Vladimír Dlouhý a další." Ti všichni vládli a vládnou
dodnes. Až se vám stranovládnoucí exsoudruzi nad tímto bezzubým zákonem
cynicky vysmějí v tisku či v televizi, zarecitujte si básničku:
Koho chcete ve vládě, po plyšové estrádě?
Proč se máme rozčilovat nebo slzy ronit,
místo klíčů každopádně měly hilzny zvonit.
Buďte rádi, že od piva máme láhve vratné,
neb veškeré polemiky jsou nám hovno platné.
21/08/2005 Žhavé současno. Na stolci je Klaus, vládě vládne Paroubek.
ČR je jediná geograficky středoevropská země s komunistickou stranou
vůbec, a navíc silnou. Ani předlistopadové Polsko ani NDR neměli stranu
s krvavým adjektivem "komunistická" v názvu. Zřejmě věděli proč a
alespoň dělali, že se stydí, na rozdíl od vyslovených nestydáku Čechů a
bratrů Slováků. Osvícený moskevský spisovatel Viktor Jerofejev (*1947,
jeho otec byl asistent. Molotova a Stalinovým tlumočníkem) popsal
polistopadovou ČR takto: "V roce 68. jsem dokonce začal číst české
noviny. Zbožňoval jsem je, blbečky. ...tyto země se přeměnily v
poloútulné, polomdlé zapadákovy. V Praze, kde jsem byl nedávno, se mi
zdálo, že někteří lidé jsou v určitém smyslu snad ruštější než sami
Rusové. Jedna ruštinářka v jasně růžovém prádle mne vzala za ruku a se
silným vzrušením v hlase se mne zeptala: Viktore, miluješ mne? Chci tím
říci, že jsou překvapivě měkcí. ...Místo odpovědi jsem zhasnul světlo.
Pošeptala mi, že místo ruštiny teď musí učit němčinu. A ona by chtěla
ruštinu. Abych si prohlédl její dobrotivou tvář, zase jsem rozsvítil.
Měkkost těchto lidí je téměř slavjanofilská. A mluví tak zpěvavě.
...Nosí snad na Západě někdo jasně růžové prádlo? ...oni se budou
nádherné hrbit pod všemi svými komplexy najednou." Tak vidí ČR kritický
Moskvan světa znalý, aniž vám dá příležitost zlobit se na Američana
nechápajícího české jáááá a mmmmy. Nic vám však nebrání si dál hezky
česky motat: "takže, kdyby jaksi tak nějak možná voni nebyli..." a tím
dál předvádět svoji Biafru ducha, jak charakterizoval ČSSR i s. Louis
Aragon.
Sotva jsem toto napsal na pláži v Kokosové zátoce, došel mi akumulátor
v laptopu, a tak jsem si tam zdřímnul za zvuku příboje. I zazdál se mi
růžový sen. Obléhají mne čtenářky v jasně růžovém prádle a kdákají:
"Skazaj, Rostja, ljubiš ty menja?". Na obranu volám: "Da, da!" Ale ony
kdákají dál jako kdysi rozhlas po drátě, kde vyprávěl pohádky Hajaja
Vlastimil Brodský a recitovali básně Stanislava Kostky Neumanna:
„znavený není ostudou města, zpáteční cesta se trestá“. Nejagresivněji
z nich se dožaduje vyznání lásky moje dřívější učitelka s. Kolková,
která mi odmítala školní mléko, protože jsem byl dítě údajného kulaka:
"Skazaj, Rostja, kak očeň ty ljubiš menja?" Prchám na blízké nádraží a
naskakují do posledního vagónu právě se rozjíždějícího ostře
sledovaného vlaku. Blížíme se k hranici a pohraničníci ostře
pročesávají vlak včetně záchodu. Mne ostře kontroluje pohraničnice
Kolková v růžové uniformě z pod níž vykukuje jasně růžové kombiné.
Kdáká na mne: "Nemáte razítko o přihlášení se k pobytu během návštěvy
České republiky, tudíž vaše výjezdní doložka je neplatná. Půjdete se
mnou k přechodu." Mně se ale nechce trávit s ní zbytek mladí až do
jejího přechodu. V tu chvíli se probouzím orosen potem. Žhavé slunce
zapadá za horizont nad Kokosovou zátokou, a já jsem rád, že jsem nebyl
rád tím vším, čím jsem úředně měl být rád, a že jsem rád tam, kde právě
jsem.
1. Malta byla druhá Jalta, aneb Z Mnichova přes Jaltu na Maltu
Nekomunističtí občané Československa měli posledních sedmdesát let
přímo neuvěřitelnou smůlu a byli coby otloukánci východní Evropy
okopáváni ze všech stran (s výjimkou druhé světové války, kdy Polsko a
baltské státy dopadly mnohem hůř). Hlavními podrazy (nepoužijeme-li
komunisty zprofanovaného slova "zrada") na Československu byla
mnichovská dohoda (9/1938), později dohody jaltské (2/1945) a maltské
(12/1989). Tyto tři hlavní podrazy vůči Československu byly učiněny ze
zahraničí cizími mocnostmi.
Češi sami se ovšem neradi dávají zahanbit a kopance zahraniční se vždy
snaží triumfnout horlivým vlezdoprdelismem a pitomostmi jim tak
vlastními a tak tři zahraniční podrazy Mnichov – Jalta - Malta byly
snaživými Čechy znásobeny svinstvy vlastní výroby - jako byla zrada
samozvaného prezidenta Beneše, který odjel v roce 1943 za Stalinem do
Moskvy, a následujícím "košickým programem" zajišťujícím vliv SSSR v
ČSR, v roce 1948 další zrada prezidenta Beneše předáním moci komunistům
(proto mu dnešní čeští neokomunisté odhlasovali, že se ten lump
"zasloužil o stát"), v roce 1968 to byla Dubčekova a Smrkovského zrada
na národu a v roce 1989 to byla Havlova + Klausova vlastizrada - dvou
Venoušků českých, nehezkých.
Okolnostmi podrazů z Mnichova a Jalty se různí autoři zabývají už 60
let - nikoliv v případě Sametového podvodu. Důvodem je, že strůjci
Sametového podvodu jsou stále ještě u moci, a tak se autoři z bývalého
Československa bojí, i když bát se nemusí. Autoři ze zahraničí na to
hledí jako žába z kyšky (na Moravě) a jako husa do flašky nebo vyoraná
myš (v Čechách).
Účelem těchto řádků je prosvítit toto téma (post)moderní metodou
syntézy analýz, za použití nejen nových informací, ale hlavně informací
již dříve publikovaných a veřejnosti buď neznámých, nebo médii
potlačovaných, případně nezaslouženě diskreditovaných. Odborníci mezi
čtenáři jistě ocení syntézu moderní rekonstrukce a postmoderní
dekonstrukci.
Nejlepším příkladem je Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava
Dolejšího (*20/11/1931, +2001, komunisty dvakrát odsouzen: na 23 a 11
let, odseděl si 9 a 8 let, komunisty dvakrát rehabilitován), která
vzbudila značný zájem již roku 1990. Bohužel, jeho analýza je směsicí
faktů (v části I) a primitivního, ale v České republice tak populárního
antisemitismu, tj. nehezkých českých blábolů o úkladných židech a zlých
svobodných zednářích (v části II). Antisemitismus se opakovaně
vyskytoval i u jiného, neznámého a zřejmě také osamělého autora (viz
kapitola 5), jehož výbornou sbírku faktů vám předložím očištěnou od
antisemitismu.
Všeobecně doporučuji u obou autorů (Dolejšího i onoho neznámého) jejich
antisemitismus ignorovat (autoři jsou jen produkty prostředí, které je
obklopuje a tito dva jsou jasní Češi) a soustředit se na
neoddiskutovatelná fakta, která uvádějí.
Tato, jinak neodpustitelná tolerance vůči antisemitským autorům může
být zdůvodněna například existenci dnes veřejně přístupných informací
(jako třeba The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with
subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB),
které v době, kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyly ještě
vydány a nemohly mu být známy (a přesto přesně potvrzují jeho závěry).
Zpět k tématu. V neděli 18/12/1988 (tedy rok před Sametovým podrazem)
se stále ještě viceprezident, ale už zvolený prezident George Bush
setkal ve své kanceláři v západním křídle Bílého domu s Henry
Kissingerem. Dále přítomni byli James Baker a Brent Scowcroft. Henry
Kissinger přišel s nápadem, který ve svých dalekosáhlých důsledcích
způsobil nejen Sametový podraz, ale i dnešní situaci v ČR a SR.
Kissingerův nápad byl následující: „You are about to become the first
president with a real opportunity to end the Cold war. Why not
discreetly negotiate a deal? Gorbachev would promise not to use violent
force to suppress reform and liberalization in Eastern Europe; in
exchange, the West would promise not to exploit any economic or
political changes that occurred there at the expense of ,legitimate´
Soviet security interests - Stanete se prvním prezidentem s opravdovou
příležitosti ukončit studenou válku. Proč bychom se s nimi nemohli
diskrétně dohodnout? Gorbačov slíbí, že nepoužije násilí k potlačení
reforem a liberalizace ve východní Evropě a my mu za to slíbíme, že
nebudeme využívat ekonomických a politických změn, které se tam dějí,
proti ,legitimním´ bezpečnostním zájmům Sovětského svazu.“
Vysvětlení pro ty, kterým tato „diplomatická mluva“ není jasná. Bush
byl slabý prezident (mimo jiné nedotáhl do konce první válku v Iráku,
vyzval Jihoiráčany (šíity) k povstání proti Saddámovi a pak je nechal
napospas Saddámovým helikoptérám - letadla měl Saddám zakázána) a bylo
jasné, že bude slabým prezidentem už i předtím, než se jím stal. Bylo
to dáno okolnostmi - ostatně po Reaganovi musel být nezbytně každý
slabým následovníkem. Navíc chtěl být „mírovým prezidentem“ a byl
přesvědčen, že osobními vztahy s lidmi jako Gorbačov lze dosáhnout více
než trváním na principech. Bush nikdy nepochopil, že komunisté jako
Gorbačov neuznávají principy elementární lidskosti, natož slušnosti -
za vlády komunisty Gorbačova byli v Ázerbájdžánu a baltských státech
lidé rozválcováváni tanky, zrovna tak jako v Číně na Tian-an-menském
náměstí. To ale dnes nikdo rudému zločinci Gorbačovovi nepřipomíná, ani
jeho spoluodpovědnost za okupaci ČSSR od roku 1968, ani že za vlády
Gorbačova došlo k v SSSR k rozšíření vývoje a výroby biozbraní -
najděte si v internetu zadáním "Ken Alibek" do vyhledávače).
„Bush created the impression that he cared more about his friend in
Kremlin than about the principles of freedom and independence“ - Bush
vyvolával dojem, že mu víc záleželo na jeho příteli v Kremlu než na
principech svobody a nezávislosti. (Beschloss-Talbott)
Co mu tedy Kissinger navrhoval bylo dohodnout se s Gorbačovem, že
výměnou za to, že Sovětský svaz povolí větší míru svobody (nikoliv
ovšem úplně svobody) a částečnou demokracii ve východní Evropě a
nezmasakruje-li obyvatelstvo vazalských států tak, jako to udělal
Sovětský svaz v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a v ČSSR 1968,
se Spojené státy nebudou snažit východoevropské země zamerikanizovat a
nebudou protestovat, když komunisté zůstanou de facto (i když třeba ne
de iure) u moci.
18/12/1988 je tedy začátkem Sametového podrazu. Pak už to bylo
zorganizováno velice rychle.
15/01/1989 přilétá do Moskvy Henry Kissinger a v kapse má „soukromý“
dopis stále ještě viceprezidenta Bushe pro Gorbačova s návrhem, jak to
s tou východní Evropou zařídit.
16/01/1989 jsou Praze zatýkáni demonstranti vzpomínající upálení Jana
Palacha. Je zatčeno celkem 800 lidí. Tentýž den se Kissinger v Kremlu
potkává s Gorbačovovým spolupracovníkem Alexandrem Jakovlevem, který
napřed vyzvídá, o co vlastně Henrymu jde, před tím než bude „připuštěn“
ke Gorbačovovi. Kissinger vysvětluje Jakovlevovi, proč jednání o
východní Evropě musí zůstat tajná: „American public opinion would never
allow the U.S. government to explicitly accept the need for Eastern
Europe to remain under Soviet domination - Americké veřejné mínění by
nikdy nepřipustilo, aby americká vláda otevřeně přijala potřebu
východní Evropy zůstat pod sovětskou kontrolou.“ A o to právě šlo: že
východní Evropa zůstane pod exkomunistickou kontrolou.
O dva dny později, ve středu 18/01/1989 je Kissinger přijat v Kremlu
Gorbačovem, za přítomnosti pouze tlumočníka a Anatolije Dobrynina,
který byl předtím 23 let velvyslancem v USA, nyní poradce Gorbačova.
Kissinger předal Bushův dopis a Gorbačov je nesmírně polichocen
skutečností, že mu americký prezident píše už týden předtím, než může
oficiálně psát na hlavičkovém papíře Bílého domu jako prezident.
Gorbačov se poradil s dvěma spolupracovníky. První byl Anatolij
Černjajev, komunistický aparátčík, se kterým se znal od padesátých let.
Černjajev vyjádřil úžas nad tím, že jim Bush východní Evropu předhazuje
jako neohlodanou kost a podivil se „jistému rozporu: Bush
slibuje kontinuitu, ale navrhuje, že by mohl změnit americkou politiku
- certain contradiction: Bush promised continuity, yet suggested that
he might change American policy“. Ale, to je přece báječné!
Druhým byl Gorbačovův asistent pro východní Evropu, Georgij
Šachnazarov, který Gorbačovovi doporučil, aby Kissingerův plán bral
všemi deseti. A tak dva lidé, o kterých lidé v Československu asi nikdy
neslyšeli, Černjajev a Šachnazarov, rozhodli o komunistické dominanci
nad východní Evropou i v dalším miléniu.
Další důležitá a související datumy a události:
20/01/1989 George Bush nastupuje do funkce prezidenta USA.
28/01/1989 Kissinger přijíždí do Bílého domu a informuje Bushe, Bakera
a Scowcrofta o svých jednáních Gorbačovem, Bakerovi se to celé příliš
nelíbí a žádá o názor své dva experty na východní Evropu, kterými jsou
Rozanne Ridgway a Thomas Simons. Oba dva Kissingerův plán odsoudí jako
zcela špatný, scestný a nemorální. Oba jsou vzápětí přehlasováni
Dennisem Rossem, který má za to, že jednání s Gorbačovem o východní
Evropě je „common sense“. Tehdy ještě nikdo netušil, jak nám jednou
Dennis Ross vyroste.
Další osobou v téhle akci zapojenou, kterou tehdy nikdo neznal (a
dneska ano), byla Scowcroftova asistentka jménem Condoleeza Rice, která
sice tehdy nerozhodovala, ale jako expertka na Československo a Rusko
(studovala u ex-českých profesorů Korbela a Broma) připravovala „možná
scenária“.
07/03/1989 Během soukromého setkání v paláci Hofburg ve Vídni se
sovětským komunistickým ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadze říká
James Baker: „We really hope that you succeed - Opravdu doufáme, že
uspějete“.
25/10/1989 Gorbačov v Helsinkách oznamuje to, co později mluvčí
ministerstva zahraničí Gerasimov nazval Sinatra doctrine: Sovětský svaz
dovolí svým vazalským státům „do it their way - dělat si to jak
chtějí“, což značně připomíná Brežněvův výrok „eto vaše dělo! – to je
vaše věc“.
09/11/1989 Berlínská zeď je otevřena a Bush není příliš potěšen: „I am
not going to dance on the wall - Nepůjdu na tu zdi tančit“, protože se
bojí, že to popudí Gorbačova.
2 - 3/12/1989 Malta Summit. Bush a Gorbačov dosahují shody (tajné) o
baltských státech i o východní Evropě všeobecně: Gorbačov slibuje, že
nepoteče krev a Bush slibuje, že mu v tom případě nebude dělat problémy
(„not to create big problems for you“), ať si to tam tedy zařídí, jak
chce. Zápisy z druhého dne rozhovoru na Maltě jsou jen dalším
potvrzením závěru Miroslava Dolejšího. Nepodepsali žádnou veřejně
dostupnou dohodu, ale z dějin víme, že i dohody mohou být neveřejné a
že i veřejně přístupné dohody mohou mít tajné dodatky. Navíc je zvykem
mezinárodní dohody dodržovat podle hesla pacta sunt servanda (dohody se
dodržují, jak říkali už staří Římané) téměř všude, kromě Česka. Na
Maltě dne 02/12/1989 jednali George Bush a Michail Gorbačov za
přítomnosti ministrů zahraničí Eduarda Ševardnadze a Jamese Bakera a
amerického poradce pro národní bezpečnost Brenta Scowcrofta. Přitom
padly následující klíčové výroky:
George Bush: „I hope you noticed that while the changes in Eastern
Europe have been going on, the United States has not engaged in
condescending declarations aimed at damaging the Soviet Union. There
are people in the United States who accuse me of being too cautious. It
is true I am a prudent man, but I am not a coward, and my
administration will seek to avoid doing anything that would damage your
position in the world. But I was insistently advised to do something of
that sort - to climb the Berlin Wall and to make broad declarations. My
administration, however, is avoiding these steps, we are in favor of
reserved behavior. - Doufám, že jste si všiml, že během probíhajících
změn ve východní Evropě Spojené státy nevydaly žádná schvalující
prohlášení namířená k poškození Sovětského svazu. Ve Spojených státech
jsou lidé, obviňující mne z přílišné opatrnosti. Je pravda, že jsem
uvážlivý člověk, ale nejsem zbabělec a má vláda se bude snažit vyhnout
se čemukoliv, co by poškodilo vaše postavení ve světě. Bylo mi
opakovaně doporučováno, že mám právě udělat něco takového jako třeba
vylézt na berlínskou zeď a proslovit velké prohlášení. Má vláda se ale
snaží takovýmto krokům vyhnout, dáváme přednost rezervovanému chování.“
Michail Gorbačov: „I welcome your words. I regard them as a
manifestation of political will. It is important for me. - Vaše slova
vítám. Považují je za výraz politické vůle. Je to pro mne důležité.“
Gorbačov to pochopil správné. Tak jako západní státníci v Mnichově a na
Jaltě, tak George Bush znovu předhodil východní Evropu všeobecně (a
oběti komunistů zvláště) napospas dravé exkomunistické zvěři, ještě
rudé krví svých obětí.
Gorbačov pochopil, že žádná obdoba norimberských procesů se konat
nebude a že exkomunisté budou moci pokračovat ve výkonu svojí
ekonomické, manažerské, správní, právní a zákonodárné moci. Den na to,
03/12/1989, se Václav Havel v Praze setkává se dvěma důstojníky KGB v
Mánesově ulici za přítomnosti svého přítele, kameramana a disidenta
Stanislava Miloty a dovídá se, že bude dalším prezidentem ČSSR.
Stanislav Milota tuto schůzku po dalších deseti letech potvrdil Lidovým
novinám (čeští „historici“ nadále předstírají, že o tom nic nevědí).
"Účastnil jsem se jedné takové jakoby tajné schůzky s KGB v jednom
konspiračním bytě v Mánesově ulici," řekl Milota, který se jako jeho
důvěrný přítel v Havlově nejtěsnější blízkosti pohyboval v týdnech po
17. listopadu a prvních pět měsíců roku 1990 působil jako vedoucí jeho
prezidentského sekretariátu. 4. prosince 1989 tiskárna politické správy
Pohraniční stráže dostala rozkaz tisknout plakáty "Havel na hrad." Bez
souhlasu komunistů se v Česku neupekl ani rohlík. Plakáty "Havel na
hrad" tisklo StB.
Zajímavou historkou je i ta o hádce Havla s komunistickým šéfem
Československé televize. Citujeme doslova (původní autor nám není
znám): „Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." Těmito slovy ukončil 16.
prosince 1989 hádku s budoucím prezidentem Václavem Havlem tehdejší šéf
Československé televize Miroslav Pavel. O sporu píše v nedávno vydaném
Havlové životopisu britský politolog John Keane a potvrzuje ji i
Stanislav Milota. Oč se oba muži přeli? Havel v té době nebyl
veřejnosti příliš známý a potřeboval se před volbou dostat do televize.
Ředitel ČST Pavel mu však k jeho žádosti odvětil, že je nevýznamnou
politickou osobnosti a rozhodně nedostane prostor v hlavní zpravodajské
relaci. To Havla tak rozčílilo, že na Pavla křičel: "Jen počkejte, až
se stanu prezidentem. ... Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás
zbavili. Budete nikdo!". Pavel nakonec se slovy: "Tak dobře, ať je po
tvém, ty svině." ustoupil. Havel se stal prezidentem, Pavel byl brzy
vystřídán.
Po něm ovládnul československou televizi spolehlivější exkomunista Jiří
Kantůrek, jehož žena, také soudružka, Eva Kantůrkova pak obsadila teplé
místo na havloidním ministerstvu kultury, kde měla za poststranický
úkol zamítat podpory nehavloidním spisovatelům a umělcům. V českém Kdo
je kdo se soudružka Kantůrková svým členstvím v KSČ nepochlubila, ale v
krátkém soukromém rozhovoru se ke své rodné straně bez váhání hrdě
hlásila. Na otázku, co říká tomu, že nejvýznamnější moderní český
básník, imunolog MUDr. Miroslav Holub (*13/09/1923), je řádně
registrován v CRS jako agent "Rosťa", se exsoudružka Kantůrkova
rozčílila: „Ale, co to říkáte za nesmysly, vždyť je to nás nejlepší
básník!" Její výtok je klasickou ukázkou růžové babskoslovanské logiky:
nejlepší nás básník nemůže být agent StB. V zápětí na to přiskočila
poblíž poslouchající soudružka a odtáhla naší soudružku pryč od
netaktního tazatele. Z titulu svojí funkce v havloidním minikultu pak
s. Eva devótně vlezdoprdelisticky poděkovala SRN za přebohatý příspěvek
k otevření domů zahraniční kultury v Havlistánu. Plivat na Němce to
Češi rádi a okrádat je (i jako turisty) také, ale stát s nastavenou
čepicí v ruce se Švejkové nestydí. Pro ty, kteří neznají zkratku CRS.
Pod ní se skrývá Centrální registr svazků též známý jako Cibulkův
registr svazků, který mu dodal David Eleder, plavec, který byl nalezen
utopen v půl metru hluboké vodě - stěží náhoděnka náhoda, stala se mu
nehoda.
Údajně poslední komunistický prezident ČSSR Gustáv Husák (jeden z vůdců
Slovenského národního povstání, spolusoudruhy odsouzen na doživotí,
vězněn v létech 1951 - 1960, tudíž přinejmenším dvakrát větší disident
než Havel, navíc se potom Gusta ještě sbližoval s pracujícím lidem ve
Sběrných surovinách n. p.) rezignoval až 10/12/1989. Zmínění dva
důstojníci KGB, kteří byli permanentně umístěni v 1. správě StB,
odcestovali spolu s dalšími čtyřmi KGBáky do Moskvy den před Vánocemi.
Češi byli vždy poslušný národ, Rusům ke kontrole obyvatelstva stačilo
pouhých šest svých lidí (a 17 tisíc zaměstnanců 1. správy StB). Kde asi
dnes těch 17 tisíc dacanů pracuje? Všichni jsou soukromí podnikatelé s
lesklými fialovými saky a pseudointelektuálsky prošedivělými bradkami
jako má exkomunista soudruh Pithart, bývalý člen "organizace zločinné a
zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb.?
To, že došlo k domluvě o ponechání exkomunistů v klidu a pokoji, se
projevilo, když po pádu NDR Honeckerův nástupce Krenz byl odsouzen (k
mírnému trestu a podle zákonů NDR) za spoluvinu na odstřelu lidí u
berlínské zdi, se Gorbačov se nechal slyšet, že takové soudy jsou proti
tomu, co bylo domluveno.
29/12/1989 Československý parlament, obsazený 100% komunisty a jejich
pomahači, volí za prezidenta Václava Havla. Kohout snesl vejce.
03/10/1990 Východní a západní Německo se sjednocuje.
13/01/1990 „Krvavá neděle“ ve Vilniusu (Litva), patnáct zabitých
Litevců
20/01/1990 „Krvavá neděle“ v Rize (Lotyšsko), sovětské „Černé barety“
zabíjejí čtyři Lotyšce.
25/10/1991 Gorbačov rezignuje a Sovětský svaz přestává existovat.
2. Výčet obětí exkomunistů
Přikládám většinu textu, který napsal George Švehla z Austrálie a který
byl zveřejněn v internetu 20/09/1999 pod názvem "Lidi, nezapomínejte!"
V české politice je alarmující procento preferencí komunistů. Je známo,
že dav má krátkou paměť. Navíc v paměti zůstávají chvilky pěkně a
příjemné. Na špatné zkušenosti a zážitky se brzo zapomíná. Proto je
důležité připomínat, co všecko komunisté a jejich nohsledi provedli a
co je jejich dílo. Konečně i stávající situace je jejich práce. Morální
stav národa jako celku je dědictví po nich.
Velká chyba se stala, že nebyla politická a celonárodní vůle tento
zrůdný režim odsoudit a jeho pohůnky potrestat. Třeba jen ztrátou
nakradených majetku a tučných koryt. Udělat z nich řadové občany.
Nezavírat je do kriminálu a nelikvidovat je fyzicky, jak to dělali oni
s námi. Škoda, že se tak nestalo. Proto je situace taková jaká je. Bude
to chtít aspoň dvě generace, tedy minimálně 40 let mravenčí práce, aby
se z nás zase stali slušní lidé, jací jsme byli před poslední válkou
(lze pochybovat, zda Češi byli tehdy „slušní lidé“, viz události v
druhé republice – pozn. R. Hedvíčka). Komunistická zvěrstva by se měla
stále připomínat. Nezapomínejte, že komunisté náš národ okradli o
nejlepší lidí. Buď je zavřeli, zlikvidovali a nebo jim znemožnili
veřejný život.
Těchto obětí bylo 860 000. Ti šťastnější skončili v emigraci, kde se
většinou dobře uplatnili, díky svým kvalitám. Těchto bylo ve všech
emigračních vlnách skoro 900 000. Zemi pak ovládal morálně prohnilý
komunistický ksindl. I to, co se děje teď, je vlastně jejich odkazem.
Oběti komunistického teroru v Československu z let 1948 - 1989 dle
statistik ministerstva spravedlnosti a ministerstva vnitra:
27 000 = osoby odsouzené státním soudem v letech 1948 - 1952
70 000 = osoby odsouzené obecnými soudy v letech 1953 -1989
35 000 = odsouzení a nebo internováni rolníci
15 000 = odsouzení a nebo internováni řemeslníci a maloobchodníci
186 000 = osoby v táborech nucených práci (TNP)
118 000 = osoby v pomocných technických praporech (PTP)
15 726 ve věznicích a táborech zemřelo, nebo jinak násilně přišlo o
život
238 popraveno
7 000 v poúnorových čistkách vyloučení vysokoškoláci se zákazem studia
4 000 propuštěno ze závodů za neúčast na generální stávce v únoru 1948
(pouze dělníků)
400 000 emigrační vlna po únoru 1948
450 000 emigrační vlna po srpnu 1968
500 000 bylo postiženo masovými čistkami (vyřazeni z veřejného života s
označením politicky nespolehliví) od r. 1948 do roku 1989
Perzekuce rodin a příbuzných politických vězňů, osob odsouzených do
táborů nucených práci (TNP) a umístěných v pomocných technických
praporech (PTP) nelze vyčíslit.
Což takhle veřejně číst jména obětí komunismu, jak se nedávno četla
jména obětí nacismu?
Tolik George Švehla. Já k oněm počtům dodávám, že počty osob v obou
emigračních vlnách jsou ze zahraničních zdrojů a potvrzena UNHCR
(United Nations High Commission for Refugees). Když se ovšem snažíte
získat podobné údaje z československých zdrojů, z nějakého ÚDV nebo ze
zdiskreditovaných českých historiků, obvykle se vytasí se směšné malými
počty (s pár desítkami tisíc), jako by téměř nikdo z ČSR/ČSSR ani
neemigroval.
Podobné údaje se vyskytují v otevřeném dopise doc. Ing. Jiřího Nedomy,
CsC prezidentu Václavu Klausovi z 27. srpna 2004. Cituji: „V roce 1951
vrcholí represe komunistického režimu. V této době k 1. 4. 1949 bylo
vězněno 6 788 politických vězňů, 1. 4. 1950 bylo vězněno 9 162
politických vězňů, k 15. 5. 1950 již 11 026 politických vězňů a k 1 .3.
1951 15 125 politických vězňů. V této době bylo uloženo v roce 1949 57
trestů smrti, 111 doživotí, úhrnný počet trestů 22 395 a půl roku, 30
330 mil. Kčs peněžitých trestů, 1 255 konfiskací, 2 909 ztrát
občanských práv; v roce 1950 59 trestů smrti (58 mužů a 1 žena, Dr.
Milada Horáková), 191 doživotí, úhrnný počet trestů 49 455 roků a 10
měsíců, peněžitých trestů ve výši 78 335 600 Kčs, 3 816 konfiskací; v
roce 1951 57 trestů smrti, 45 doživotí, úhrnný počet trestu 32 261 rok
a tři měsíce, výše uložených peněžitých trestů 43 352 500 Kčs, počet
konfiskací 2 807; v roce 1952 68 trestů smrti, 74 doživotí, úhrnný
počet trestů 9 877 roků a 4 měsíce, výše uložených peněžitých trestů 5
102 500 Kčs. Uvedená data převzata z materiálu ÚDV ZK (Čs. justice v
letech 1948 - 1953 v dokumentech, 2003) a ze sborníku Mezinárodní
konference o zločinech). ,Jen´ něco přes 10 000 bylo popravených,
zastřelených na útěku, ubitých při výslechu, ubitých ve vězení a
umučených ve věznicích převážně v letech 1948 – 1952, několik set tisíc
bylo vězněných ve věznicích a táborech nucených prací“.
Ano, kolegové, kolegyně, krajanky, krajané a krajánci, tak se snaží nás
ona banda kolaborantů vymazat z paměti národa. Velmi podobná je
situace, pátrá-li se po tom, kolik německých civilistů bylo zavražděno
při poválečném vyhnání (pouze Češi trvají na slově "odsun") - většina
údajů z německých zdrojů uvádí čísla vyšší než 100 až 200 tisíc a
naopak. "Historikové" z ČR jsou ochotni přiznat i v poslední době jen
několik tisíc či několik málo desítek tisíc obětí.